Znova mam nepopisatelnu chut nieco pisat. Aj keď viem, že to tu nebude možno nikto čítať, že nikto nepochopí moje málo zmyselné slová. No mne to neprekáža. Už som si zvykla, na pocit, že keď niekto aj tieto riadky číta, prevráti očami a radšej sa venuje niečomu hodnotnejšiemu. A znova astále tie prívali nenávisti k samej sebe. Čo by asi povedal ON, keby vedel k akému šialenstvu doháňa bezbranných tvorov, ktorých tak zásadne ovplivní jeho prítomnosť v ich živote.Proč to tvé egoistické já ničí mé slabé já???! Jenomže ty mlčíš a nutíš mě utápat se ve smutku. Kdysi jsem věřila, že budem spolu navěky. Teď mi zůstala jenom fotka, z které každej večer odchádzíš nevím kam a vracíš se nevím kdy. Ráno se pak jen usmívaš a nic neříkaš a ja mám pocit, že si neživej. Jenom obyčejná myšlenka v mé choré hlavě. Tak mi řekni, jak mám zvládat tý chladná rána, kdy slunce nehřeje a oslepuje pohlady cizích lidí. I ty seš taky pro mě cizí, protože jsem s tobou nepromluvila ani jedinou větu, která by měla ňákej hlbší význam pro mě nebo aspoň pro tebě.Myslíš, že mám šanci to napravit?
PS:Né, ja nepíšu po česky, to je jenom iluze spůsobená mou depresí.
Komentáre
nemal som problem
thnx